Co mě baví na rybaření v Norsku? Proč mi stojí za to trmácet se znovu tři tisíce kilometrů přes půlku Evropy za polární kruh?
Jasně: je tu nádherná příroda a super rybolov. To je dobrá odpověď na otázku, proč sem jet jednou nebo dvakrát, aby si to člověk vyzkoušel. Není to ale dostatečná odpověď na otázku, proč sem jet potřetí, počtvrté, popáté. Já jsem letos v Norsku pošesté. Pokaždé na jiném místě. Proč?
Cesta do Norska je únavná. Den a půl cesty nonstop, pokud se jede do středního nebo západního Norska, dva nebo tři dny, pokud se jede sem do Finmarku za polární kruh. To dá člověku sakra zabrat.
Vlastní rybaření je fyzicky náročná dřina. Bez záruky úlovku. Člověk se může sebelépe připravit a vybavit, když ryba nezabere, je to všechno k ničemu. Není to moc o dovednostech a zkušenostech: co bychom si nalhávali, rybařit s pilkrem se naučí každý. Je to trošičku o fyzičce, ale není to nic technicky náročného. Co víc, dlouhodobá zkušenost ukazuje, že nejlepší trofejní ryby uloví nováčci výpravy.
Když se nepovede počasí, na moře se nejede. Sedět kus vzácné dovolené na chatě, to není nic, na co bych se půl roku těšil.
Nemusí být hned vichřice nebo bouře. Stačí nepohoda - deštivé chladno, kdy člověk sedí v lodi zachumlaný pod kapucou plovoucího obleku, mrznou mu prsty na rukou a nohy v gumovkách, do obličeje prší chladné spršky a fouká studený vítr, viditelnost maximálně pár set metrů, chmurně černé stěny fjordu se ztrácí v šedivé oblačnosti. Nic moc zážitek.
I když se povede počasí, nemusí jít ryby. Sonar může být nacpaný rybami ode dna k hladině, když ryby na daném místě nežerou, tak prostě nežerou. I když je správná denní doba a zrovna roste příliv, někdy to prostě nejde, i když o pár set metrů dál jiná loď tahá jednu trofejní rybu za druhou. Není to jen o dovednostech a zkušenostech, je to i hodně o štěstí. Rybář může udělat maximum, mít perfektnínvybavení, připravit se na všechno, nepodcenit žádný detail, a stejně to nakonec bude o štěstí. Příprava a zkušenost mohou pravděpodobnost úspěchu zvýšit, ale nejsou rozhodující. Názorně se to ukázalo i na této výpravě, kdy každý den vyšel některé lodi a jiná loď měla úspěch průměrný anebo mizerný.
Zpracování ryb na filety je špinavá, otravná, mizerná práce. Bolí z ní záda a kosti. Ruce pobodané od háčků, pořezané od filetovacího nože, se zažranou špínou,
Co je to, co mě vede k tomu, abych celou noc nespal a řídil auto po klikatých norských cestách s omezenou rychlostí a radary v každé díře se třemi baráky? Proč trávím deset dní s nemytými, zarostlými chlapy? Proč se mám každý den po návratu z moře do půlnoci čtyři hodiny hrbit nad filetovacím pultem, hrabat se ve smradlavých tresčích střevech potřísněných výkaly a máchat se v ledové vodě při praní filetů? Opravdu se chci unavit cestou do Norska, pak se každý den zrušit na moři a na závěr se odrovnat na zpáteční cestě domů?
Chci. Chci cítit na tváři slaný mořský vítr. Chci slyšet křik racků, když se perou o zbytky z kuchání naházené do moře. Chci vidět půlnoční slunce, jak se odráží na ledovcích a zbytcích sněhu. Chci cítit vůni odlivu, chaluh a slávek rostoucích na pilířích mola. Chci pozorovat mořského orla, ploutev kosatky prorážející hladinu, sobí mládě pasoucí se na polární tundře, papuchalka potápějícího se před přídí člunu. Chci slyšet zvuky moře, křik ústřičníka a zpěv vln, nerušený zvuky našich měst a civilizace. Chci v rukou držet prut, vnímat pilkr padající do sta metrů a narážející o dno. Chci cítit záběr velké ryby, slyšet hvízdání prokluzující brzdy, cítit ve svalech adrenalin a narůstající únavu při zdolávání, zachytit první záblesk rybího břicha patnáct metrů pod hladinou a prožít si radost z kapitálního úlovku v bedně.
Když se povede den, když ryby berou, když je pěkné počasí a nachytá se, co se nachytat má, je rybaření v Norsku čistá radost.
Je to panenská nedotčená příroda, co mě na Norsku vábí. Přes místní osídlení, přístav a lodě je Norsko stále panenské, čisté a prázdné. Kontakt s přírodou je tu tak přímý a silný, že válcuje cokoliv dostupného u nás doma. Když člověk vypluje z přístavu a zahne do prvního fjordu, je na mořské hladině sám s racky. Jeden každý kus norských fjordů má v sobě tak veliký kus poezie a romantiky, jaký by se kdekoliv v Česku těžko hledal.
Je v tom ještě jedna věc, kterou jsem musel sám sobě poctivě přiznat. Rybaření ve mně hraje na strunu starých instinktů, kdy chlap odcházel do divoké přírody opatřit potravu. Je to naplnění prastaré archetypální role lovce, který silou svých rukou zajistí maso. Když to takhle napíšu, samotnému mi to zní jednak intelektuálsky, jednak strašně komicky. To ale nemění nic na tom, že pračlověk někde hluboko ve mně se tetelí radostí, že se rodina nacpe rybím masem. Je to pocit, který nemůže zprostředkovat žádný jiný sport. Je to pocit v moderním světě nedosažitelný a rybařina v Norsku mi ho poskytuje plnými hrstmi.
Pro to všechno mě Norsko vábí. Proto už teď, na konci našeho letošního pobytu, začínám pomalu přemýšlet o tom, kdy a kam a jak příště, co udělat stejně a co pojmout jinak, kam chci jet a co tam chci chytnout. Protože rybaření v Norku je zážitek tak silný, až bere za srdce.
Jasně: je tu nádherná příroda a super rybolov. To je dobrá odpověď na otázku, proč sem jet jednou nebo dvakrát, aby si to člověk vyzkoušel. Není to ale dostatečná odpověď na otázku, proč sem jet potřetí, počtvrté, popáté. Já jsem letos v Norsku pošesté. Pokaždé na jiném místě. Proč?
Cesta do Norska je únavná. Den a půl cesty nonstop, pokud se jede do středního nebo západního Norska, dva nebo tři dny, pokud se jede sem do Finmarku za polární kruh. To dá člověku sakra zabrat.
Vlastní rybaření je fyzicky náročná dřina. Bez záruky úlovku. Člověk se může sebelépe připravit a vybavit, když ryba nezabere, je to všechno k ničemu. Není to moc o dovednostech a zkušenostech: co bychom si nalhávali, rybařit s pilkrem se naučí každý. Je to trošičku o fyzičce, ale není to nic technicky náročného. Co víc, dlouhodobá zkušenost ukazuje, že nejlepší trofejní ryby uloví nováčci výpravy.
Když se nepovede počasí, na moře se nejede. Sedět kus vzácné dovolené na chatě, to není nic, na co bych se půl roku těšil.
Nemusí být hned vichřice nebo bouře. Stačí nepohoda - deštivé chladno, kdy člověk sedí v lodi zachumlaný pod kapucou plovoucího obleku, mrznou mu prsty na rukou a nohy v gumovkách, do obličeje prší chladné spršky a fouká studený vítr, viditelnost maximálně pár set metrů, chmurně černé stěny fjordu se ztrácí v šedivé oblačnosti. Nic moc zážitek.
I když se povede počasí, nemusí jít ryby. Sonar může být nacpaný rybami ode dna k hladině, když ryby na daném místě nežerou, tak prostě nežerou. I když je správná denní doba a zrovna roste příliv, někdy to prostě nejde, i když o pár set metrů dál jiná loď tahá jednu trofejní rybu za druhou. Není to jen o dovednostech a zkušenostech, je to i hodně o štěstí. Rybář může udělat maximum, mít perfektnínvybavení, připravit se na všechno, nepodcenit žádný detail, a stejně to nakonec bude o štěstí. Příprava a zkušenost mohou pravděpodobnost úspěchu zvýšit, ale nejsou rozhodující. Názorně se to ukázalo i na této výpravě, kdy každý den vyšel některé lodi a jiná loď měla úspěch průměrný anebo mizerný.
Zpracování ryb na filety je špinavá, otravná, mizerná práce. Bolí z ní záda a kosti. Ruce pobodané od háčků, pořezané od filetovacího nože, se zažranou špínou,
Co je to, co mě vede k tomu, abych celou noc nespal a řídil auto po klikatých norských cestách s omezenou rychlostí a radary v každé díře se třemi baráky? Proč trávím deset dní s nemytými, zarostlými chlapy? Proč se mám každý den po návratu z moře do půlnoci čtyři hodiny hrbit nad filetovacím pultem, hrabat se ve smradlavých tresčích střevech potřísněných výkaly a máchat se v ledové vodě při praní filetů? Opravdu se chci unavit cestou do Norska, pak se každý den zrušit na moři a na závěr se odrovnat na zpáteční cestě domů?
Chci. Chci cítit na tváři slaný mořský vítr. Chci slyšet křik racků, když se perou o zbytky z kuchání naházené do moře. Chci vidět půlnoční slunce, jak se odráží na ledovcích a zbytcích sněhu. Chci cítit vůni odlivu, chaluh a slávek rostoucích na pilířích mola. Chci pozorovat mořského orla, ploutev kosatky prorážející hladinu, sobí mládě pasoucí se na polární tundře, papuchalka potápějícího se před přídí člunu. Chci slyšet zvuky moře, křik ústřičníka a zpěv vln, nerušený zvuky našich měst a civilizace. Chci v rukou držet prut, vnímat pilkr padající do sta metrů a narážející o dno. Chci cítit záběr velké ryby, slyšet hvízdání prokluzující brzdy, cítit ve svalech adrenalin a narůstající únavu při zdolávání, zachytit první záblesk rybího břicha patnáct metrů pod hladinou a prožít si radost z kapitálního úlovku v bedně.
Když se povede den, když ryby berou, když je pěkné počasí a nachytá se, co se nachytat má, je rybaření v Norsku čistá radost.
Je to panenská nedotčená příroda, co mě na Norsku vábí. Přes místní osídlení, přístav a lodě je Norsko stále panenské, čisté a prázdné. Kontakt s přírodou je tu tak přímý a silný, že válcuje cokoliv dostupného u nás doma. Když člověk vypluje z přístavu a zahne do prvního fjordu, je na mořské hladině sám s racky. Jeden každý kus norských fjordů má v sobě tak veliký kus poezie a romantiky, jaký by se kdekoliv v Česku těžko hledal.
Je v tom ještě jedna věc, kterou jsem musel sám sobě poctivě přiznat. Rybaření ve mně hraje na strunu starých instinktů, kdy chlap odcházel do divoké přírody opatřit potravu. Je to naplnění prastaré archetypální role lovce, který silou svých rukou zajistí maso. Když to takhle napíšu, samotnému mi to zní jednak intelektuálsky, jednak strašně komicky. To ale nemění nic na tom, že pračlověk někde hluboko ve mně se tetelí radostí, že se rodina nacpe rybím masem. Je to pocit, který nemůže zprostředkovat žádný jiný sport. Je to pocit v moderním světě nedosažitelný a rybařina v Norsku mi ho poskytuje plnými hrstmi.
Pro to všechno mě Norsko vábí. Proto už teď, na konci našeho letošního pobytu, začínám pomalu přemýšlet o tom, kdy a kam a jak příště, co udělat stejně a co pojmout jinak, kam chci jet a co tam chci chytnout. Protože rybaření v Norku je zážitek tak silný, až bere za srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat